Slovo zakladatele

Devět let k jedné lahvičce

 
Jak se z jedné kalifornské sezony, pěti pozoruhodných ročníků a jednoho nepříjemného rozhodnutí stala kolekce čtyř směsí

Od roku 2020 jsem vyráběl kapky pro rodinu a přátele a odtud šly dál mezi lidi. Byly z konopí, které jsem vypěstoval sám, na zahradě u lesa, o kterou jsem se staral pět sezon. V červnu 2024 jsem s tím skončil - poptávka přerostla to, co zahrada stačila dát - a přešel na certifikovanou švýcarskou surovinu.

Tenhle text je o tom, jak to šlo za sebou. O devíti letech mezi prvním nápadem a hotovou lahvičkou, o pěti sezonách, které mě naučily víc než všechno ostatní dohromady, o rozhodnutí, které se mi dělalo těžko - a o tom, proč se k vlastnímu pěstování hodlám vrátit.

 

2017: z druhé strany sklenice

Dvacet let jsem dělal sommeliera. To znamená, že jsem víno posuzoval hotové. Nalité, ve sklenici, když už se na něm nedalo nic změnit.

V roce 2017 jsem odjel do Kalifornie a nastoupil jako asistent technologa ve vinařství v Edna Valley na Central Coast. Poprvé jsem stál na druhé straně. Ne u stolu, ale u sudu.

Je to jiná zkušenost, než jsem čekal. Dvacet let jsem uměl popsat, co ve sklenici je. Ve sklepě jsem začal vidět, kde to vzniklo - které rozhodnutí za kterou vlastností stojí. Odrůda, klon, doba sklizně, způsob zrání, poměr ve scelení. Věci, které v hotovém víně cítíte, ale nevidíte.

A hlavně jsem si tam znovu uvědomil něco, co jsem dvacet let znal, ale nebral vážně: většina lidí ty rozdíly nevnímá, protože je nikdo nepojmenoval. U vína se mluví o barvě, ceně a zemi původu. Odrůda se zmíní, klon skoro nikdy, charakter jen mezi lidmi, kteří se tomu věnují.

Tehdy mi došlo, že u konopí je to úplně stejné. Ještě horší. Celá rostlina se u nás smrskla na jedno číslo na etiketě - procento CBD. Dnes se tím měří všechno a srovnává se podle toho cena. Jako by u vína záleželo jen na obsahu alkoholu.

Sám pro sebe jsem si to postavil jinak. O výsledku podle mě rozhoduje pět věcí: vstupní surovina, způsob zpracování, přirozeně obsažené terpeny, nosný olej a teprve nakonec hladina kanabinoidů. Je to moje kritérium, nemluvím za nikoho jiného - ale právě proto procento CBD na etiketách neuvádím.

Ne proto, že bych ho neznal. Certifikáty vstupní suroviny jsou k dispozici komukoli, kdo si o ně řekne. Ale samo o sobě to číslo neříká skoro nic a svádí ke srovnávání věcí, které srovnatelné nejsou.

A co se nevešlo do čísla, spolklo zelená. Zelený obal, zelený list, zelený web. Celý obor vypadá jako jeden výrobek od jednoho výrobce. Zákazník nemá podle čeho vybírat, tak vybírá podle procent a podle ceny - což je přesně to, k čemu ho ta uniformita dotlačila.

Přitom u vína je to v regále stejné. Člověk stojí před dvěma sty lahvemi a rozhoduje se podle ceny, země a etikety, která na něj kývne. S jedním rozdílem: u vína ten slovník aspoň existuje. Kdo se chce zeptat, má se koho a má na co. U konopí se teprve staví - a zatím ho nahradilo procento.

Tam někde ta myšlenka vznikla. Ne jako podnikatelský plán. Jako otázka, jestli by se ta vinařská řeč nedala použít na jinou rostlinu.

 

2019: první výsadba

Vrátil jsem se v červnu 2019 a začal to zkoušet prakticky. Vysadil jsem několik odrůd - ne náhodných. Vybíral jsem podle toho, co se o nich dalo dohledat: doba dozrávání, odolnost, popis charakteru. Pak jsem je celou sezonu sledoval, jak rostou vedle sebe za stejných podmínek, kdy dozrávají a čím se od sebe liší.

Dostupné informace mají ale hranici. Přečíst se dá, jak se odrůda chová někde jinde. Jak se zachová u vás, nezjistíte jinak než tím, že ji zasadíte a postavíte vedle ostatních ve stejném roce. Přesně to jsem dělal v Kalifornii u révy, jen s jinou rostlinou.

První rok jsem nic nedělal. Jen se díval.

 

2020–2024: jedna odrůda, jedna lahvička

O rok později jsem začal zpracovávat. Z toho, co zahrada dala.

A držel jsem se přitom jednoho pravidla: žádné míchání. Každá lahvička stála na jedné odrůdě.

Zpětně vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat, i když mě k tomu nevedl žádný plán. Prostě mě to zajímalo. Chtěl jsem vědět, co která odrůda umí sama o sobě, bez pomoci a bez zakrývání. Věnoval jsem tomu spoustu času a byla to nejzajímavější část celých těch let.

Nebyla to značka. Byl to okruh lidí kolem mě: rodina, přátelé, pár známých. Chtěl jsem jim dát něco, co má hlavu a patu, a při tom zjistit jednu věc - jestli rozdíly mezi odrůdami vnímají i oni, nebo jestli si je namlouvám sám.

Byla to vlastně senzorická zkouška, jen provedená v obývacím pokoji místo v laboratoři.

Vnímali. A ptali se, kde to seženou.

Tohle je jediný test, který v tomhle oboru něco znamená. Ne že někdo produkt pochválí - pochválit umí každý, obzvlášť známý. Ale že si o něj řekne znovu a pošle za mnou někoho dalšího. Za to jsem těm lidem vděčný, protože bez nich by značka nevznikla.

Tak to šlo čtyři roky. Okruh lidí se pomalu rozrůstal a s ním i to, kolik jsem toho potřeboval.

 

Co mě naučilo pět sezon

Zahrada mě mezitím učila něco jiného, a bylo to nepříjemné.

Ve vinařství se pro to má slovo: terroir. Půda, sklon, expozice, proudění vzduchu, voda, mezoklima i mikroklima přímo v porostu. Dvě parcely vzdálené od sebe pár set metrů se můžou chovat úplně jinak. U vína je to přednost, celý obor na tom stojí.

Můj problém nebyl v tom, že by konopí v Česku nešlo pěstovat. Šlo. Problém byl v tom konkrétním pozemku.

Leží u lesa a je orientovaný na jihozápad. Na papíře to zní dobře - jihozápad má slunce odpoledne. V praxi rozhodoval les. Ráno stín, vlhkost, která se drží dlouho po rose, a porost, který pomalu osychá. V chladnějším nebo deštivějším období to znamenalo jediné: plíseň. Ne jako výjimka, ale jako pravidelná redukce sklizně.

Druhá ztráta přicházela shora. Kroupy a letní bouřky, které v jednom odpoledni umazaly část toho, na čem stála celá sezona.

V roce, kdy vyšlo počasí, se to všechno srovnalo a výsledek byl skvělý. V roce, kdy nevyšlo, se to sečetlo proti mně.

Sklizeň, ze které se dalo postavit něco, za čím bych si stál, přišla zhruba jednou za tři roky. Zbytek byl materiál, se kterým jsem nechtěl pracovat. Ne špatný. Jen jiný, než jsem potřeboval.

Nabízelo se řešení, po kterém většina lidí v mé situaci sáhne: jít dovnitř. Pěstování pod umělým světlem dá vyrovnaný výsledek každé tři měsíce, nezávisle na počasí, na lese i na bouřkách. Rozumím, proč to lidé dělají.

Pro mě to ale hodnotu nemá. Mám rád slunce a přírodu - a i když je to s nimi podstatně složitější, je to to, čemu věřím. Rostlina, které se naprogramuje den i noc, je pro mě jiná rostlina. Odmítl jsem tím nejjednodušší cestu ven a je fér přiznat, že mě to stálo dalších pár sezon.

Proto dnes na novém pozemku pěstuju zkusmo dřív, než tam přesunu cokoli podstatného.

Tehdy jsem to takhle ještě neformuloval. Formuloval jsem to jako smůlu.

 

Červen 2024: rozhodnutí, které se dělalo těžko

Zlom nepřišel z úvah. Přišel z účtu, který nevycházel.

Poptávka přerostla sklizeň. Lidí, kteří si o kapky říkali, bylo víc, než kolik zahrada stačila dát - a to i v roce, kdy dala, co mohla. Ta situace má jen dvě řešení: buď začnu odmítat, nebo najdu surovinu jinde.

Zároveň jsem si tehdy řekl, že by z toho mohlo být něco víc než domácí radost. A ve chvíli, kdy to člověk vysloví nahlas, začne se ptát jinak.

Otázka už nezněla „je to dobré". Zněla budu toho mít dost a pokaždé?

Odpověď byla ne. Ne z té zahrady. Plíseň, bouřky, málo slunce v nesprávnou chvíli - ztráty byly příliš velké a přicházely příliš často. Jedna dobrá sezona ze tří stačí na kapky pro známé. Nestačí na produkt, který si někdo objedná podruhé.

V červnu 2024 jsem tedy skončil s vlastní surovinou a přešel na certifikovanou švýcarskou produkci. Doložený původ, doložený obsah, dostupné opakovaně.

A jedna podmínka, kterou jsem si dal hned na začátku: nakupuji výhradně z pěstování ve sklenících a skleníkových halách. Žádný indoor. Rostliny pořád rostou pod sluncem, jen bez lesa nad hlavou, bez krup a bez podzimu, který přijde dřív, než měl. To, co jsem pět sezon nemohl uhlídat, tam řeší sklo a konstrukce - ne časovač.

Zpětně vzato jsem nehledal jinou rostlinu. Hledal jsem svůj pozemek, jen lépe vyřešený.

Něco mě to stálo a nebudu to zamlčovat. Dostupná nabídka neobsahuje všechny odrůdy, které by pro některé směsi byly pravděpodobně ještě vhodnější. Vím, které mám na mysli, a vím, co by přinesly. Vyměnil jsem tu možnost za jistotu, že to, co dnes připravím, půjde připravit i příště.

Výjimečná sklizeň jednou za čas a mezi tím ticho — to není nabídka. To je náhoda.

 

2025: konečně scelení

Pět let jsem se držel jedné odrůdy v jedné lahvičce. Až v roce 2025 mi došlo, co s tím dál - a přišlo to z místa, odkud to celé začalo.

Ve vinařství se jedna odrůda taky umí postavit sama. Ale jsou věci, které sama neumí. Proto existuje cuvée: neznamená smíchat, co je po ruce, znamená vybrat odrůdy proto, že každá přináší něco, co ostatní nemají, a dohromady dají celek, který by samostatně nevznikl.

Pět let s jednotlivými odrůdami byla podmínka, ne zdržení. Nedá se scelovat to, co člověk nezná jednotlivě. Vinař to ví, jen já jsem to musel zjistit u jiné rostliny.

Tehdy vznikla kolekce The Little Door. Čtyři cuvée, každé pro jinou část dne — ne čtyři varianty téhož.

 

2025–2026: to ostatní

Naivně jsem si myslel, že tím to hlavní končí. Bylo to naopak.

V roce 2025 jsem založil e-shop Canushka a zjistil, kolik věcí jsem do té doby řešil od oka. Rozhodnout, co značka je a co není. Vymyslet jméno, které nese význam a ne jen dobře zní. Udělat vizuální podobu, která odpovídá tomu, co je uvnitř. Vyřešit etikety tak, aby nereprezentovaly obal, ale obsah - jednoduše, minimalisticky, průhledně. Vybrat lahvičky a kapátka, která fungují a obsah nekazí.

Zabralo to zbytek času, který zbýval.

Na vizuální stránce jsem si přizval Jana Buchtelu z pražského studia BrandNotDead - grafika a typografa, který se brandingu věnuje profesionálně. Vedlo mě k tomu totéž, co všude jinde v tomhle příběhu: dělat sám to, čemu rozumím, a na zbytek si vzít někoho, kdo tomu rozumí líp. Odrůdám rozumím. Písmu ne.

Samotný web pak zabral přes rok, než dostal dnešní podobu. Nejednou se celý předělával - hledalo se, měnilo, upravovalo a zase zahazovalo. Se vším si zkušeně poradil můj webmaster Robin, který drží technickou stránku Canushky od začátku.

Kdybych chtěl kapky jen prodávat, byl bych hotový za tři měsíce. Objednat surovinu, nalít do lahviček, koupit šablonu na web. To umí každý a je to na výsledku vidět.

Chtěl jsem, aby to celé drželo pohromadě - od výběru suroviny po tvar kapátka. Ne kvůli estetice. Kvůli tomu, že produkt, u kterého je půlka udělaná pořádně a půlka odbytá, je nakonec celý odbytý.

 

2028: zpátky k vlastnímu pěstování

Rozhodnutí z června 2024 nebylo „konec pěstování". Bylo to „ne takhle a ne teď".

Mezitím se totiž změnilo zadání. Máme nově k dispozici pozemek s jižní expozicí a poměrně větrným podnebím. Není to o pár stupňů lepší orientace - je to hlavně otevřená poloha, ne u lesa. Vítr znamená, že porost po dešti a po rose rychleji osychá, a to je nejlevnější obrana proti plísni, jakou pěstitel má. Přesně tam byla ztráta na starém pozemku největší.

Jiný terroir, jiná pravidla. Přesně to, na co jsem si za pět sezon sáhl na vlastní kůži.

Podmínky tam odhaduju na devět z deseti. Zbývající riziko je jediné a je mechanické: při opravdu silné bouřce se rostliny mohou polámat. Proti tomu se na otevřeném pozemku nezajistíte a nemám v úmyslu tvrdit opak.

Zbytek si ale chci ověřit, ne odhadnout. Proto každý rok něco zkusmo pěstuju - abych měl srovnání mezi novým a původním pozemkem, na stejných odrůdách a ve stejných sezonách. Pět let mě naučilo, že jedna dobrá sezona nic nedokazuje.

Cílem je postupný návrat k vlastní surovině kolem roku 2028. Ne skokový, ne celoplošný. A s jednou podmínkou, kterou jsem si dal a nehodlám ji obejít: vlastní sklizeň se do lahvičky dostane teprve tehdy, až budu vědět, že ji zvládnu zopakovat. Tentýž nárok, kvůli kterému jsem v roce 2024 od vlastního pěstování odešel.

Do té doby stojí kolekce na certifikovaných švýcarských vstupech. Ne jako provizorium, ale jako řešení, které dnes umí to, co vlastní pěstování zatím neumí.

 

Proč The Little Door

Název jsem si přivezl z Kalifornie.

Od starší generace jsem tehdy slyšel výklad, že malé dveře v sobě nesou skrytý význam: kdo jimi chce projít, musí nejdřív zmenšit své ego.

Dnes si to vykládám jednodušeji, možná přízemněji. Jako rozhodnutí zastavit se. Nadechnout. Udělat krok - ne kvůli okolí, ale kvůli sobě. Ten krok za nikoho nikdo neudělá a žádná lahvička na tom nic nezmění.

Mimochodem, na sebe to sedělo taky. Vzdát se vlastní sklizně po pěti letech byl přesně ten typ rozhodnutí, který vyžaduje zmenšit ego.

 

Co mě těch devět let naučilo

Jednu věc, a je nepříjemná: nezáleží na tom, jak dobrá je rostlina, když každá dávka vypadá jinak.

Zjistil jsem, že to není můj objev. Konopné tinktury byly v západní medicíně běžné od 40. let 19. století a z lékopisů zmizely ne proto, že by přestaly fungovat, ale proto, že se šarže lišily a lékař nevěděl, co přesně podává. Mezitím přišly látky, které se daly odvážit na miligram - a bylo dohráno.

Došel jsem k témuž ve zmenšeném měřítku a o sto padesát let později. Můj problém nebyl v tom, že by konopí z mé zahrady bylo špatné. Naopak, v dobrém roce bylo lepší než cokoli, co kupuju dnes. Problém byl, že dobrý rok přicházel jednou ze tří.

Ve víně se tomu dá říkat ročník a je to přednost. U produktu, u kterého má člověk pocit něčeho spolehlivého, je to vada.

Proto malé šarže, ale z doložené suroviny. Proto cuvée místo jedné odrůdy - jedna dokáže rozvinout druhou a dohromady dají výsledek, na který by samostatně ani jedna nedosáhla. Na tomhle principu stojí vína z Bordeaux i z Bolgheri a nikoho tam nenapadne považovat to za kompromis. Proto certifikáty místo důvěry v počasí.

Devět let od nápadu k lahvičce. Z toho pět sezon vlastního pěstování, které skončily rozhodnutím ho na čas přerušit, a dva roky na tom, čeho si nikdo nevšimne, dokud to není špatně.

Nemyslím si, že jsem odborník na konopí. Skládám dohromady zkušenost odjinud - dvacet let u sklenice, jednu sezonu ve sklepě a pět sezon na zahradě. Ta skládačka mi zatím vychází.

A ta zahrada nikam nezmizela. Jen se tam chci vrátit připravený.

 

The Little Door otevírá prostor.
Projít jím musíš ty sám.